Utonutí – klamně tichá událost

S nadcházejícím létem trávíme víc a víc času s dětmi u vody. Ať už na chalupě u rybníka, doma u bazénu, nebo na dovolené u moře. Všude se můžeme setkat s životu nebezpečnými situacemi. Proto Vám zde předáváme poznatky Francesca Pia PhD, který se touto tématikou dlouhodobě zabývá. Celý článek v originálním znění si můžete přečíst na webu gcaptain.com.

U topícího se dítěte máme dojem, že tuhle situaci známe, protože jsme se s ní už tolikrát setkali v televizi. Očekáváme hlavně cákání a hodně křiku. Dle Francesca Pia PhD, který je uznávaným odborníkem a záchranářem, je ale opak pravdou.

„…kapitán skočil z paluby oblečený do moře  a ze všech sil plaval. Bývalý plavčík očima sledoval svoji oběť, zatímco mířil přímo k páru, který plaval mezi jejich zakotvenou lodí a pláží. Vzájemně na sebe cákali a ona hodně křičela, ale nyní již jenom stáli na písčitém dně až po krk ve vodě. „Jsme v pohodě, co děláte?“ zeptala se. „Jsme v pohodě!” zakřičel manžel a máváním se ho snažil zastavit, ale jeho kapitán vytrvale plaval dál. „Uhněte!” vyštěkl, zatímco z plných sil proplaval mezi nimi. Ani ne tři metry přímo od nich se topila jejich devítiletá dcerka. Bezpečně nad hladinou v kapitánově náručí propukla v pláč…“

Jak tento kapitán z patnácti metrů poznal to, co otec nemohl poznat z pouhých tří metrů? Tonoucí není násilnický, necáká ani nevolá o pomoc, jak většina lidí předpokládá. Kapitán byl vycvičený experty, aby poznal topícího se a své udělaly i roky praxe.  Otec se naučil, jak vypadá tonutí, při sledování televize. Dokud ze sebe ale nedostala dojemné „Tati!”, nevydala jejich dcerka ani hlásek. Utonutí je téměř vždy klamně tichá událost. Mávání, cákání a křičení, které bychom při tonutí hledali, a které tak dobře známe z televize, je v reálném světě velmi vzácné.

Instinktivní reakce na tonutí – pojmenovaná PhD. Francescem A. Piou, jsou to, co lidé dělají, aby se vyhnuli opravdovému, nebo vnímanému zadušení ve vodě. A nevypadá to tak, jak většina lidí předpokládá. Provází ji jenom velmi málo cákání, žádné mávání a žádné volání o pomoc. Tonutí je druhá nejčastější příčina náhodného úmrtí dětí mladších 15 let (hned za dopravními nehodami) – ze zkušeností ví, že přibližně polovina jich utone do vzdálenosti 23 metrů od rodiče, nebo jiného dospělého. V 10 procentech těchto případů je dokonce dospělý bude sledovat a nebude mít ani ponětí o tom, co se děje. Dr. Pia popsal instinktivní reakci na tonutí následujícím způsobem:

  • Až na vzácné výjimky nejsou topící se lidé fyziologicky schopni volat o pomoc. Dýchací systém byl navržený pro dýchání. Řeč je druhořadou funkcí. Člověk musí dýchat, aby mohl mluvit, a ústa topících se lidí se střídavě noří pod vodní hladinu a znovu se vynořují. Tam ale nejsou dost dlouho na to, aby tonoucí lidé vydechli, nadechli se a zavolali o pomoc.
  • Topící se lidé nemohou mávat rukama o pomoc. Instinktivně přirozená reakce je nutí rozpažit a rukama tlačit proti vodní hladině. „Šlapání“ vody rukama jim umožňuje vyzvednout jejich ústa z vody k nadechnutí.
  • Během Instinktivní reakce na tonutí, nemohou topící se lidé svobodně ovládat pohyby svých rukou. Fyziologicky, topící se lidé, zápasící o život na hladině vody, nemohou zastavit tonutí a vykonávat spontánní činnosti jako mávání o pomoc, pohybovat se směrem k zachránci, nebo dosáhnout na záchrannou výbavu.
  • Lidská těla zůstávají ve vodě ve svislé poloze, bez známek pohybu. Pokud nejsou zachránění, vydrží na vodní hladině od 20 do 60 vteřin, než se ponoří.

Pozorujete-li osoby ve vodě, věnujte pozornost těmto dalším příznakům tonutí:

  • Hlava nízko ve vodě, ústa v úrovni vodní hladiny
  • Zakloněná hlava s otevřenými ústy
  • Skleněné a prázdné oči neschopné zaostřit
  • Zavřené oči
  • Vlasy přes čelo nebo přes oči
  • Rychlé dýchání, nebo lapání po dechu
  • Snaha plavat určitým směrem, ale bez žádného úspěchu
  • Snaha přetočit se na záda

Proto se ve vodě svým dětem vždy věnujte a buďte jim na blízku!

Krásné a pohodové léto všem přeje Plavecká škola Praha a Brno s.r.o.
– brněnská Rosnička a pražská Žabička.